Ústecký kraj - Napadlo vás někdy, co všechno je za úspěšným divadelním představením? Kdo všechno se na něm podílí? Pojďte s námi za divadelní kulisy.
Technického personálu je v tak velké organizaci, jakou je mostecký služebník Thálie, spousta. Nejdéle z nich pracuje v divadle Milan Vršecký (ročník 1955), kamarády přezdívaný Haňta. Stará se o to, aby na každého herce či kulisu bylo dobře vidět. Pozvali jsme si jej k rozhovoru, který byl prvním v jeho životě.
Ze svých zálib na sebe Milan prozradil, že je dlouholetým fanouškem litvínovského hokeje a také organizovaným turistou v KČT Litvínov. Pochody jsou jeho velkým koníčkem. „Ideálně si přitom s kamarády vyčistíme hlavu,“ vysvětluje. „Od práce a v poslední době třeba i od hokeje.“
Odkud vzešla vaše přezdívka? Z Hrabalovy Příliš hlučné samoty?
„Ne, to je z karet, z Karlovarské. Nevím, jestli se tomu tak ještě říká. Je to hra podobná žolíkům. Když se třikrát zavře z ruky, říká se tomu „hantík“ a když čtyřikrát, tak „hantrobl.“ Z toho to vzešlo.“
Kdy jste do divadla nastoupil?
„Prvního ledna 1981.“
Tedy před skoro čtyřiceti lety…
„Ano. Čtyři měsíce předtím už jsem tam dělal brigádu.“
Kde se tehdy hrálo?
„V Máji, v dnešním „Rozmáňu, tedy v divadle Rozmanitostí. Nová budova, tehdejší Divadlo Pracujících, se otevírala až v polovině osmdesátých let.“
Jako rodilý Mostečan jste určitě chodil ještě do starého původního kamenného divadla…
„Ano, dobře si na něj pamatuji, chodili jsme tam se školou. Bylo moc hezké, krásná stavba.“
Jak se to vůbec přihodí, že člověk nastoupí k divadlu?
„Může za to můj kamarád, Franta Markácz. Dělal v divadle zvukaře. Později emigroval do Německa, kde nyní stále žije. Řekl mi, že od nich odchází jeden osvětlovač a jestli bych to nechtěl zkusit. Jsem vyučený elektrikář, tak jsem tam nastoupil na brigádu. Ta práce se mi zalíbila a už jsem v divadle zůstal.“
Které bylo vaše první představení?
„Jmenovalo se Vstupte! Šlo o komedii Neila Simona. Program z něj mám schovaný.“
Kteří herci z té doby vám nejvíc utkvěli v paměti?
„Ze starší generace Karel Noner a Jaromír Šnajdr, z mladší Petr Rychlý, Tomáš Vacek, Filip Blažek. Jestli mohu ještě vybrat někoho z dalších profesí, tak určitě vynikajícího výtvarníka pana Miroslava Cygana.“
Říká se, že pro herce, anebo i pro režiséry, je technický personál jakýmsi lakmusovým papírkem. Že podle jeho reakcí už při zkoušení poznají, zda bude představení úspěšné.
„Tak tohle neumím dost dobře posoudit.“
Vaše spolupráce s režiséry?
„Jsme tři osvětlovači a střídáme se, každý má svoje představení. Jsou ale režiséři, kteří chtějí spolupracovat s konkrétním osvětlovačem. Já jsem většinou pracoval se Zbyňkem Srbou, který mě požádal, abych jeho představení svítil. Teď se bude připravovat představení Mauglí (premiéra se chystá na říjen, pozn. aut.) v jeho režii a opět ho budu svítit já. Bude možná poslední, které v divadle udělám.“
Chystáte se odejít do důchodu?
„Ano. Řekl jsem si, že svá představení, která už běží, si odsvítím a koncem roku bych odešel do důchodu.“
Jak dlouho vlastně trvá práce na přípravě jednoho představení?
„Zkoušet se začíná obvykle půldruhého měsíce nebo dva před premiérou. Já jako osvětlovač se připojím třeba dva týdny nebo deset dní před ní. Začíná to technickou a osvětlovací zkouškou, která je většinou dva dny od rána do večera. Při ní je potřeba nejprve scénu nasvítit podle přání režiséra a výtvarníka, do scénáře zapsat světelné změny a vše nahrát do osvětlovacího pultu. Potom jsou hlavní a generální zkoušky a do toho také běží jiná představení. Končí to premiérou. Potom jste rád, že je to za vámi, máte toho dost. Ona to není práce náročná ani tak fyzicky, jako spíš psychicky.“
Jak to bylo se zatím poslední premiérou, se Zamilovaným Shakespearem?
„Tam byla práce poměrně náročná, kromě klasického svícení se používá i videoprojekce a všechno se musí sladit. V provozu jsou také obě točny.“
Jak jsou točny obsluhované?
„To dělá strojník. Pouští je na určité slovo, narážku, tedy „šlágvort“. Výhodou je, že dnes už se pak točny zastavují v přesné pozici, je to řízené počítačem.“
Hrajete na velké scéně, či na malé vzadu na hlubokém jevišti. Málokdo ale ví, že sedadla jsou i přímo pod jevištěm, pod točnami…
„Když to shrnu, máme klasickou velkou scénu, pak komorní, to jsou řady na jevišti, dále malou, při které jsou na jevišti stoly – tak se hraje třeba Švejk. A ještě arénu, to je menší hlediště zase na jevišti do tvaru písmene „U“. Pod točnou se hrálo dříve, teď už z bezpečnostních důvodů ne, i když prostor je tam na to uzpůsobený. Hrála se tam hlavně Droga, účinkovala v ní jen jedna herečka. Je to takové výchovné představení pro děti, stále ho máme na repertoáru. Působivé, v tom prostoru i dost depresívní.“
Jaké představení se považuje za úspěšné, kolik je k tomu třeba repríz?
„Řekl bych, že tak dvacet už je slušný výsledek. My máme stále na repertoáru Sluhu dvou pánů, který se hrál už více než stokrát.“
Na které ze starších představení si vzpomenete?
„Rád vzpomínám na Malého prince, který měl premiéru 28. září 1990. Byl to náročný kus, kde bylo kolem sta světelných změn a přitom trval jen něco přes hodinu. Rád na něj vzpomínám také proto, že jsme s ním jeli na deset dní do Francie. Tam mi pomáhali stavět světla i herci včetně pana Nonera a pana režiséra Srby. Jel jsem tam totiž jako osvětlovač sám. Dětem ve Francii se představení moc líbilo, nebylo asi divu – byl to „jejich“, francouzský Exupéry.“
Zahrál jste si někdy alespoň malou roli?
„Ne. To my z kabiny na rozdíl třeba od kulisáků ani nemůžeme. Jeden z nás třeba obsluhuje videoprojekci a jeden svítí.“
Co byste doporučil divákům z představení současného mosteckého repertoáru?
„Všechna jsou myslím zajímavá. Líbí se Bosé nohy v parku na malé scéně nebo Škola základ života, to je výborná zábava, kterou mají lidi rádi. Výborný je retromuzikál „Šedesátky“, který měl premiéru v dubnu. O Sluhovi jsem už mluvil. Já osobně mám moc rád Ostře sledované vlaky, škoda, že zrovna na ně zase tolik diváků nechodí. Nechápu to, jsou tam pěkné výkony, zejména v titulní roli. Snad lidi odrazuje, že na konci hlavní hrdina umírá.“
Tak dobré světlo do dalších dní a ještě hodně plných hledišť!
