Banát/Rumunsko – Před pár dny jsme s kamarádem Robertem vyrazili autem projet Rumunsko. Jedním z našich cílů byl i Banát – místo, kde se na začátku 19. století usídlily rodiny Čechů.
KDE SE TU ČEŠI VLASTNĚ VZALI?
První vlnu osídlení má na svědomí dřevopodnikatel a majitel lesů u Dunaje Magyarly. Čechům slíbil přidělení půdy, osvobození od vojenské služby, roboty a daní a pod touto záminkou sem přilákal několik stovek Čechů. Založil také vesnici Svatou Helenu.
Druhou vlnu osídlení zajišťovaly samy místní vojenské správní orgány, protože potřebovaly další pohraničníky.
Odhaduje se, že Čechů, kteří přišli do Banátu během obou vln osídlení, byly asi dva tisíce. V letech 1827-1828 byly založeny další vesnice -Bígr, Eibental, Rovensko, Šumice, Gerník, Svatá Alžběta a Frauvízn. Svatá Alžběta zanikla v roce 1847 kvůli nedostatku vody. Stejný osud měla i vesnice Frauvízn v 60. letech 19. století.
NAŠE CESTA
EIBENTAL
Vesnička Eibental je naší první zastávkou. Procházíme obcí, zdravíme místní a oni zase nás. Je tu i restaurace, kde vaří česká jídla. Vyhlášené je prý vepřové koleno.
Za vraty s nápisem „Ubytování“ slyšíme šrumec. Klepeme a sympatická paní nás zve dál. Je jí 57 let a jmenuje se Luciana. Žije tu sama, manžel pracuje v Čechách, děti jsou v Česku prý natrvalo. (s paní Lucianou připravujeme ROZHOVOR)
Pan František „z hradu“, jak si říká, sem jezdí na léto. O firmu se mu stará v Česku manželka. „Já tu znám všechny, jezdím sem pravidelně, mám to tu rád. Pod vesnicí jsem si postavit takovou tvrz,“ vypráví s úsměvem a každého, kdo jde okolo, zve na pivo.
Cestou k autu nás oslovila starší žena a ptá se, odkud jsme. Začíná vyprávět svůj příběh. Už rok je vdova. O vše se stará sama. Dceru má v Čechách. Prý si volají každý den. „Každý den mi říká, že pro mě přijede, ale já nechci. Mám tu dva psy, kočky a čtyři koťata. Kdo by se tu o ně staral?“ říká stařenka.
BÍGR
Druhá vesnička, kam jsme přijeli, je Bígr. Dominantou je krásný kostel. Chodíme sem a tam, ale nikoho nepotkáváme, jen v dálce vidíme jít jednu ženu. Občas jsou za okny slyšet hlasy. Spousty domů je prázdným a opuštěných.
SVATÁ HELENA
Nejznámější a největší vesnice v Banátu. Je tu dětské hřiště, škola, charita. I tady je ale pusto. V hospůdce sedí 4 Rumuni a jeden Čech. Pozdravíme se a ptáme se, kde se tam dá najíst. Nikde prý. Tak jdeme zpět v autu.
GERNÍK
Naše poslední navštívená vesnice v Banátu. V malém kempu si dáváme jídlo. Obsluhuje nás, k našemu překvapená, Rumunka. Česky neumí, anglicky málo.
V místní hospůdce na návsi je poměrně živo, je tam spousta motorkářů, samozřejmě Češi.
Na každých druhých vratech je cedule nebo nápis „Ubytování“, „Prodej sýrů a slivovice“.
Na zápraží sedí na lavičce stařenka. Zdravíme se a hned se ptá, odkud jsme. Žije sama. „Nemám kam bych šla. Jedna dcera má dvě děti a nemocného manžela. Druhá dcera má dítě autistu a malý byt,“ říká smutně.
Ve vesnici je tradičně kostel, ale i obecní úřad a základní škola.
Dalšího, koho potkáváme, je pan Mašek. Zve nás dál a ukazuje svoje hospodářství. S manželkou tu žijí celý život, jsou prý už pátá generace jejich rodiny. Syn a dcera se odstěhovali na Chebsko. „Po revoluci nás tu žilo v Gerníku asi tisíc, teď je nás tu 170,“ dodává s tím, že už tu domy začali kupovat Rumuni. (S panem Maškem připravujeme ROZHOVOR)
ZMIZÍ BANÁT Z MAP?
Banát vznikl přibližně před dvě stě lety. V roce 1823 byla založena Svatá Helena a o zhruba 5 let později další vesničky.
Při sčítání lidi v roce 1992 se, podle údajů Velvyslanectví České republiky v Bukurešti, přihlásilo v české národnosti 5800 lidí. V roce 2002 to bylo 3900, v roce 2011 už jenom dva a půl tisíce. Dnes se odhaduje, že v Banátu žije 2300 – 2400 Čechů.
Mladí lidé z Banátu odcházejí a přemlouvají své rodiče, aby šli s nimi. Většina z nich zůstává. Obyvatelstvo Banáru tak pomalu stárne. Pokud se mladí nebudu vracet a budou dál odcházet, je tedy možné, že za sto let bude Banát jenom historie.
