Ústí nad Labem – Pro záchranu více než sto let staré unikátní technické památky spjaté s vodíkovými technologiemi v Ústeckém kraji se spojily Muzeum města Ústí nad Labem, Sev.en Energy a Fakulta strojní ČVUT v Praze. Díky finanční podpoře energetické skupiny a strojní fakulty mohou muzejníci přesunout staré vodíkové kompresory do depozitáře muzea a zabránit tak jejich nenávratné ztrátě.
Ústí nad Labem se díky vodíkovým kompresorům v místní firmě na výrobu mýdla, rostlinného oleje a tuku Schicht stalo vodíkovým centrem celé habsburské monarchie už na přelomu 19. a 20. století. S pomocí vodíku se v Ústí nad Labem svítilo. Více než sto let staré historické zařízení na výrobu vodíku zůstalo zachováno až do současnosti.
Nyní ale nový majitel nevyužívaného objektu, kde stroje stály celé roky, plánuje jeho demolici. „Hrozilo, že se unikátní technická památka nenávratně ztratí z regionu, kde fungovala od konce devatenáctého století. Majitel objektu si ale uvědomil, jakou historickou cenu technologie má a kontaktoval nás. Tehdy začal příběh její záchrany. Místo i odborné znalosti máme, potřebovali jsme ale partnera, který by nám pomohl finančně. Hledali jsme proto pomoc u členů Vodíkové platformy Ústeckého kraje. Díky Sev.en Energy, která přispěla zásadní částkou na šetrnou demolici budovy a přesun vodíkových kompresorů do depozitáře a díky podpoře Fakulty strojní ČVUT v Praze, se nám podaří historickou technologii zachránit. Poděkování patří rovněž firmě CANNONEER, která technologii pro muzeum objevila, demolici objektu provádí, a která nám vyšla při snaze o záchranu vodíkových kompresorů maximálně vstříc,“ uvedl Martin Krsek, vedoucí historického oddělení Muzea města Ústí nad Labem.
Vodík začal v Ústí and Labem produkovat Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu od roku 1897. Tehdy chemička zavedla do výroby převratný vynález vlastní produkce, ústeckou zvonovou elektrolýzu. Při rozkládání roztoku soli elektřinou vznikalo jako odpad množství vodíku. Z počátku našel jen primitivní užití jako přísada do svítiplynu pro osvětlení města. V roce 1913 ale započalo moderní systematické zužitkování tohoto hodnotného plynu. Obří firma na výrobu mýdla postavila mezi svým areálem na Střekově a spolkem vodíkovod, který překonával Labe přes železniční most. Schichtovy závody plyn dovedly do čerstvě postavené ztužovny tuku, která byla první na pevninské Evropě. Srdcem ztužovny byla kompresorovna, kde baterie obřích kompresorů stlačovala vodík pro ztužování rostlinných olejů v pokrmové tuky. Historické zařízení bylo v denním provozu do konce osmdesátých let 20. století, kdy vyrostla nová kompresorovna. Nebylo ani pak vyřazeno, ale dál udržováno jako záloha. Díky tomu se dochovaly 110 let staré stroje v dobrém stavu do dnešních dnů. Zásluhou svého vodíku se Ústí nad Labem může hlásit i k podílu na Nobelově ceně za objev kosmického záření.
„Jako druhý největší výrobce elektřiny v České republice cítíme zodpovědnost za přechod od uhlí k bezemisním zdrojům energie. Nemůžeme své elektrárny jednoduše vypnout bez náhrady. Hledáme proto jinou cestu, jak energii vyrábět. Alternativou budoucnosti podle nás rozhodně může být vodík. Když tedy přišla výzva k záchraně vodíkových technologií, které jsou v našem kraji už více než sto let, neváhali jsme. Vítanou okolností je pro nás i propojení s akademickým světem. Bez spojení průmyslu a vědy by bezemisní vodíková technologie ve větším měřítku nikdy neměla šanci na úspěch. Významná vodíková minulost Ústeckého kraje a transformace uhelného regionu, kterou spolu s Ústeckým krajem a státem připravujeme, jen potvrzuje fakt, že vodík tu byl, je a věříme, že i bude,“ uvedla Gabriela Sáričková Benešová, mluvčí skupiny Sev.en Energy, bez jejíž zásadní finanční podpory by záchrana vodíkových kompresorů nebyla možná. „Přechod od uhlí k vodíkovým technologiím má v Ústeckém kraji přímo symbolický význam. A tak je zcela přirozené, že se Fakulta strojní ČVUT v Praze rozhodla přispět k záchraně kořenů vodíkové technologie podporou uchování technické památky a přechodu od končícího uhlí k možné budoucnosti „vodíku“ v tomto průmyslovém kraji České republiky svým výzkumem,“ konstatoval Michael Valášek, děkan fakulty.
